Giovanni dalle Bande Nere, Velký ďábel: portrét nejslavnějšího Boloňského šermíře
Giovanni dalle Bande Nere, Velký ďábel: portrét nejslavnějšího Boloňského šermíře
Mistr Angelo Viggiani nám ve své knize Lo Schermo zanechal jména slavných šermířů a vojáků, kteří šermovali stylem, jenž nazýváme Boloňským, nebo též stylem Dardiho. Mezi nimi vyniká jméno Giovanni dalle Bande Nere, jeden z nejslavnějších Italských generálů, který se nebál vyzvat k souboji nejslavnějšího šermíře Florencie, aby mu dokázal, že věru není neporazitelný. Giovanni plně naplňuje představu Guilda De Luca o tom, jaký má skutečný šermíř být.
Forli, 1488.
Hraběnka Caterina Sforza pohlédla přes parapet obléhané citadely. Mezi množstvím ozbrojených mužů a koní se postavili vůdcové rodiny Orsi, kteří toužili po dobytí pevnosti. Tito muži právě vyplenili její dům, zavraždili jejího manžela a nyní hrozili, že udělají totéž s jejími třemi dětmi, pokud se citadely nevzdá. "Otevři bránu, nebo jim proříznu hrdlo! Tady přímo před vámi jednoho po druhém," křičel muž, který držel dýku u krku nejstaršího syna Caterin.
Krátká pauza,
strnulost té chvíle narušoval jen lehký jarní vítr. Pak se pohnula a vylezla
třemi kroky na parapet. Její hlas zněl mužům jako bronzový zvon: "Dělejte, jak
uznáte za vhodné. " Lehký pohybem pohladila tkaninu svých šatů a ušklíbla se:
"Nevidíš, že mám perfektní formu na to, udělat si další?"
O několik dní později "Tygřice"
zachránila citadelu i své děti. Následovala krutá pomsta všem spiklencům.
Právě z takového ohně se o deset let později narodil Giovanni. Z ohně se narodil, ohněm žil a jím také zemřel. Byl jedním z nejslavnějších generálů renesance, jedním z posledních condottieri a snad nejlepším šermířem svých dnů.
Giovanni přišel na svět v dubnu roku 1498 Caterin Sforza a Giovannimu di Pierfrancesco de 'Medici, politikovi z kadetní větve rodiny Medici, který zemřel krátce po narození Giovanniho. Ten strávil svá mladá léta unikáním před mocnými nepřáteli své matky, nicméně ta věnovala speciální péči o jeho vzdělání jak klasické, tak šermířské a jezdecké. Giovanniho touha po vzdělání předurčila jeho budoucnost.
Roku 1509 Caterin umírá, ale předtím stačila Giovanniho doporučit k bohaté a vlivné rodině Salviatisů, která ho vřele přijala jako schovance a jejich tichá dcera Maria se do něj zamilovala tak hluboce, že se za něj po několika letech provdala. Nicméně Giovanni brzy zjistil, že poklidný rodinný život není nic pro něj. On byl v první řadě muž meče.
V těch dnech byl ve Florencii znám mladý muž, jménem Boccaccio Alamanni, který prohlašoval, že je nejlepším šermířem ve městě. Giovanni nemohl nechat ladem fakt, že takovouto pověst má někdo jiný než on sám a souboj Boccaccio a Giovanniho byl tedy nevyhnutelný. Všichni přítomní sázeli na Boccaccia, očekávajíc, že drzý vyzyvatel dostane životní lekci. Avšak Giovanni s bezvadnou dovedností a ohnivým temperamentem odvrátil všechny útoky a v perfektním tempu zasáhl protivníka do hlavy ponechávaje ho na hranici smrti. Toto vítězství přineslo Giovannimu slávu, ale také dočasné vyhnání z Florencie.
O pár let později Giovanni působil již v samotném Římě, kde s papežem Leem X upevnil vzájemný a důvěrný vztah a který ho poháněl do oslnivé vojenské kariéry.
Když Giovanni nebyl na papežském dvoře, zabýval se hlavně šermem a ženami. V tomto okamžiku se přepočítal, když si začal s dívkou Orsiho rodiny, hrdou římskou dynastií. Její postavení vyžadovalo, aby se tato urážka smyla krví.
Giovanni a hrstka jeho přátel se ocitla v přepadení na mostě hradu Sant'Angelo velkým množstvím mužů z rodiny Orsi. Tento boj je znesmrtelněn Giorgiem Vasarim na fresce nalezené ve Florentinském paláci Palazzo Vacchio, na které můžeme vidět mladého muže mocně sekajíc obouručním mečem, když v boji zabíjí kapitána, jeho protivníka.
Giovanni byl neméně kvalifikovaný na bojišti. Ani ne v osmnácti letech prošel křest ohněm při rychle vyhrané válce proti městu Urbino. Jedním z jeho největších nadání byla schopnost rozpoznat prvky, které vyhrávají či prohrávají bitvy a nebál se uplatňovat revoluční změny ve vlastních ozbrojených silách.
Uvědomoval si rostoucí slabinu těžké jízdy ve věku střelného prachu. Za největší výhodu jezdectví považoval mobilitu a rychlost a tak svým mužům dal menší, lehčí a rychlejší turecké, či berberské koně. Také byl toho názoru, že nejpodstatnější pro armádu je výcvik a uniformnost - v době kdy individualismus a excentricita byli ochrannou známkou mužů ve zbrani. Sám tedy dohlížel na výcvik svých mužů a diktoval, že všichni, včetně jeho samého musí nosit uniformy. Důraz kladl na "esprit de corps", sdílel vše se svými muži včetně nepohodlí a nebezpečí, ale za to požadoval absolutní loajalitu. Zrádci se setkali s nevyhnutelnou popravou.
Po smrti jeho milovaného mentora, papeže Leea X, Giovanni nařídil, aby zbroje jeho jednotek byly leštěny v černé barvě na znamení smutku. Vedlejším efektem tohoto opatření se stal větší strach, který jeho muži vyvolávali. Tímto okamžikem se Giovannimu začíná říkat Giovanni dalle Bande Nere, tedy Giovanni z Černé Bandy.
Mezi lety 1523 a 1524 byl ve službách císařství proti Francouzům. Ponížil síly slavného kapitána Bayarda a převezl neomylnou švýcarskou pěchotu u Caprina Bergamasco. Svým nepřátelům se zdál nezastavitelný a tak získal svou přezdívku Il Gran Diavolo, velký ďábel. Pro nového papeže Klementa VII (z rodiny Medici), se stal příliš silným a nepohodlným.
Když král František I roku 1524 vpadl do Itálie - tentokrát s velkou armádou- a rychle zabral Milán, ocitl se papež v ohrožení ze dvou stran: Císař Karel V se svou obrovskou armádou španělských, italských a německých žoldnéřů na straně jedné a Francouzi na straně druhé. Papež vsadil na Francouze a jako plíživé gesto jim dal do služby Giovanniho s jeho muži.
Ti byli okamžitě Giovannim ohromeni, ale on jimi ohromen rozhodně nebyl. Zejména jejich nerozhodností a velením sestávající z velkých kavalírů. Když jednou netrpělivě seděl na jednání generálů, jehož cílem bylo nalézt způsob, jak získat opevněný bod v držení císařských vojáků, zdálo se mu, že řeč drží pouze nekompetentní generálové a ti schopní, včetně Giovanniho, stále mlčí. Když se mu to stalo nesnesitelným, postavil se a zakřičel: "Dost slov, je třeba akce!" a odešel z ležení. Jednání stále probíhalo, když Giovanni znovu vstoupil se zprávou, že pozice dobyl.
Od tohoto okamžiku se stal legendou. Mezi jeho následovníky a přátele patřili i velikáni jako například Macchiavelli, autor "Prince a Umění Války", či satirický básník Pietro Aretino (znám jako "Pohroma princů", protože dokázal svými verši znemožnit mocné).
Po mnoha vážných vojenských Francouzských nezdarech byla ustanovena liga pro obranu Itálie a Giovanni se jevil jako její nejlepší možný velitel. Giovanni se svou elitní "Bandou v Černém" měl velet spojeným armádám Vatikánu, Francie, Benátek a Florencie v obraném boji proti agresivnímu nepříteli Karlovi V. Prve po staletích se měli největší síly Itálie postavit společnému nepříteli. Problém byl však v tom, že papež musel souhlasit s tím, že velení bude v rukou Giovanniho - dle něj Giovanniho povýšence, ze "špatné" větve rodiny. Po způsobu všech velkých tragédií zvítězila rodová rivalita a osobní ambice nad vyšším dobrem.
Giovanni se tedy nestal velitelem obranné armády, ale pouze jejím generálem. Kdykoli to bylo možné, papež zajistil, aby se jeho rival ocitl v první linii bojů a doufal, že jeho smělost ho dříve nebo později dostane do smrtelného nebezpečí. Peníze pro jeho muže často přicházeli pozdě a Maria, Giovanniho manželka jej srdečně prosila, aby byl opatrný a uvědomoval si papežovu zradu. Giovanni se však na bojišti stále vyznamenával a ani po zranění kulkou do nohy neustal ve velení svých jednotek přímo v boji.
Avšak jednoho dne Maria obdržela dopis, psaný Giovanniho přítelem Aretinem:
"Když se blížila hodina, kdy osud se souhlasem Boha, vynesl konec našeho pána, jeho Důstojnost spěchala s obvyklou statečností vstříc Governolu, kde byl nepřítel opevněn. V průběhu potyčky kolem městských pecí, Pozor! Falkonet ho zasáhl. Bohužel do stejné nohy kde byl dříve zraněn arkebuzou. A tak se stalo, jak dechem při lamentování jeho mužů roztávali vločky sněhu hustě padajícího z oblohy, že byl náš pán přenesen na nosítkách do Mnatua do domu lorda Luigiho Gonzaga."
Nekonalo se žádné druhé zázračné zahojení, ve společnosti svého milovaného přítele Aretina brzy souhlasil, že si nechá nohu amputovat, jak gangréna rychle postupovala. Po těžké operaci, při které sám chirurgovi držel svíčku, se Giovanni zdál nezměněný. Hodlal se vrátit na bojiště a ukázat Karlovi V jak se bojuje a jak vypadá pomsta.
Věci bohužel
vzaly jiný spád. Když Giovanni v agonii žádal svého přítele Aretina, aby
jej uspal čtením, což pro něj se slzami v očích Aretino udělal,již cítil,
že jeho duše se definitivně propadá temnotě, požádal o poslední pomazání a vyslovil
svá poslední slova: "Nechci zemřít uprostřed všech těch lékařských pomůcek".
Byl vynesen ven a zemřel
na vojenském lůžku 30. Listopadu 1526 ve věku 28 let.
Aretinova věštba: "Florencie a Řím (prosím bože, ať se mýlím!) brzy okusí svět bez něj. Už slyším pláč papeže, který věřil, že získá ztrátou našeho pána."
Osvobozeni od jejich největší vojenské překážky, síly císaře sestoupily do Itálie a za šest měsíců brutálně vydrancovali Řím. Papeže donutili ke skrývání a psaní jedné z nejpotupnějších stránek historie.
Tom Leoni (2015): The Complete Renaissance Swordsman: Antonio Manciolino's Opera Nova (1531), s.82-87.